Nikola Straková
Veterinární sestra v hospitalizaci
Nikola pochází z Jihlavy. Vystudovala střední zdravotnickou školu, ale nikdy jí to k práci s lidmi netáhlo. „Když jsem se rozhodovala kam na střední, veterinární byla moc daleko a zdravotnická škola mi k tomu přišla nejvíce podobná,“ říká Nikola. „Pracovala jsem v psychiatrické nemocnici, což se vlastně hodí i do běžného života :-D. Mezi moje koníčky patří vše, co dělám společně se svými psy. Takže vlastně oni jsou takový můj koníček.“
- Proč tady pracuju?
Protože mě práce se zvířaty lákala už odmalinka. Už jako malá jsem obvazovala plyšové pejsky. Splnil se mi tím sen :-D.
- Co dělám, když nedělám?
Vlastně pořád něco dělám, když teda zrovna nespím. Většinu volného času trávím se svými psy mimo Prahu, je to úžasný relax.
- Kterému zvířeti se nejvíc podobám?
Asi svému psovi. Říká se sice „jaký pán, takový pes“, ale u nás platí spíše „jaký pes, takový pán“. Jsme oba neskutečně flegmatičtí, máloco nás rozhodí.
- Kdy se chovám jako zvíře?
Když něco hledám, vypadám jak nějaký hraboš. Nesnáším, když musím něco hledat, jsem schopná rozhrabošit celý byt.
- Jaký zvěřinec mám doma?
Mojí srdeční záležitostí jsou Rhodézští ridgebackové, tak mám doma rovnou dva, fenku a psa. V plánu je ještě další zrzavý přírůstek. Dál máme doma kocourka a kočku a ještě k tomu králíka.
- Co všechno svým zvířatům dovolím?
Dovolím jím vše, pokud se chovají tak, jak se chovat mají. Pro nás to nejsou jen zvířata, jsou to členové rodiny :-).
- Kdo je doma pán, já nebo moje zvíře?
Snažím se být já, oni mi v tom pomáhají tím, že se nesnaží vládnout.
- Jak to se mnou koulí, čím mě vždycky dostane?
Vždy mě dostanou svým výrazem, ať už jde o psy, nebo o kočky. Neplatí to však, když žebrají. To můžou zkoušet, jaký výraz chtějí.
- Můj nejsilnější zážitek ve Vetcentru?
Pro mě je silný zážitek vždy to, když vidím ty zvířata odcházet domu po svých.
- Můj nejoblíbenější zákrok?
Asistování při císařském řezu :-).
- Co bych prásknul na svého šéfa?
Je neskutečně moc upovídaný :-D