Recepční

Od svých jedenácti let chtěla být veterinářkou. Na školu se nedostala, tak vystudovala VŠZ (dnes ČZU), obor zootechnik. „Snad odjakživa mám psy. Hned po škole jsem si pořídila jednoho z prvních ridgebacků chovaných u nás a přes ridgebacky jsem se seznámila s MVDr. Duchkem. Od té doby jsem s každým problémem jezdila za ním. 

Proč tady pracuju
Jednou jsem seděla v čekárně, tehdy už se svou dobrmankou a s náladou „pod psa“ (zase nezabřezla), a říkala jsem si, jak by se mi v tomto prostředí líbilo pracovat. Domluvili jsme se rychle a od roku 2010 pracuji na recepci.

Co dělám, když nedělám
Ve svém volném čase se věnuji sobě, rodině a psům. 

Jaký zvěřinec mám doma
Doma mám dnes už jen jednoho dobrmana a kočku. 

Co všechno svým zvířatům dovolím
Dobrman se doma musí chovat vzorně a ukázněně, jinak to s nimi nejde. Pohybují se po celém přízemí a nejraději spí na kožešině před krbovými kamny. 

Kdo je doma pán, já nebo moje zvíře
Doufám, že jsem doma pánem já, možná si ale dobrman myslí něco jiného … 

Jak to se mnou koulí, čím mě vždycky dostane
Prioritou dobrmanů je žrádlo. To si vynutí za všech okolností, jinak je s nimi k nesnesení. Naštěstí nejsou mlsní a snědí opravdu všechno. Třeba i kukuřici v poli na procházce. A za pamlsek udělají cokoli … tak to s nimi koulím já … 

Můj nejsilnější zážitek ve Vetcentru
Jsem realista a život beru tak jak je. Zvykla jsem si, že zvířata umírají a lidé pláčou … tak to je. Ale když v čekárně pláče chlap jako hora, tak to mě dostane vždy.