Nikola Straková

Veterinární sestra v hospitalizaci

Nikola pochází z Jihlavy. Vystudovala střední zdravotnickou školu, ale nikdy jí to k práci s lidmi netáhlo. „Když jsem se rozhodovala kam na střední, veterinární byla moc daleko a zdravotnická škola mi k tomu přišla nejvíce podobná,“ říká Nikola. „Pracovala jsem v psychiatrické nemocnici, což se vlastně hodí i do běžného života :-D. Mezi moje koníčky patří vše, co dělám společně se svými psy. Takže vlastně oni jsou takový můj koníček.“

‍

Proč tady pracuju?
Protože mě práce se zvířaty lákala už odmalinka. Už jako malá jsem obvazovala plyšové pejsky. Splnil se mi tím sen :-D.
‍
Co dělám, když nedělám?
Vlastně pořád něco dělám, když teda zrovna nespím. Většinu volného času trávím se svými psy mimo Prahu, je to úžasný relax.
‍
Kterému zvířeti se nejvíc podobám?
Asi svému psovi. Říká se sice „jaký pán, takový pes“, ale u nás platí spíše „jaký pes, takový pán“. Jsme oba neskutečně flegmatičtí, máloco nás rozhodí.
‍
Kdy se chovám jako zvíře?
Když něco hledám, vypadám jak nějaký hraboš. Nesnáším, když musím něco hledat, jsem schopná rozhrabošit celý byt.
‍
Jaký zvěřinec mám doma?
Mojí srdeční záležitostí jsou Rhodézští ridgebackové, tak mám doma rovnou dva, fenku a psa. V plánu je ještě další zrzavý přírůstek. Dál máme doma kocourka a kočku a ještě k tomu králíka.
‍
Co všechno svým zvířatům dovolím?
Dovolím jím vše, pokud se chovají tak, jak se chovat mají. Pro nás to nejsou jen zvířata, jsou to členové rodiny :-).
‍
Kdo je doma pán, já nebo moje zvíře?
Snažím se být já, oni mi v tom pomáhají tím, že se nesnaží vládnout.
‍
Jak to se mnou koulí, čím mě vždycky dostane?
Vždy mě dostanou svým výrazem, ať už jde o psy, nebo o kočky. Neplatí to však, když žebrají. To můžou zkoušet, jaký výraz chtějí.
‍
Můj nejsilnější zážitek ve Vetcentru?
Pro mě je silný zážitek vždy to, když vidím ty zvířata odcházet domu po svých.
‍
Můj nejoblíbenější zákrok?
Asistování při císařském řezu :-).
‍
Co bych prásknul na svého šéfa?
Je neskutečně moc upovídaný :-D